Čtecí koutek ... aneb Co knihomol ke svému štěstí potřebuje

17:27

Příjemnou sobotu, knihomolové!

Ten, kdo hledá knihovnu, nechť vstoupí.

Ten, kdo pátrá po knihách, nechť se nechá inspirovat!

Určitě jste na blozích zaregistrovali novou vlnu čtenářských koutků, které zdobí ty nejkrásnější knihovny a nejpohodlnější křesla, jež kdy mohly existovat. Na této akci se podílí jak web Biano.cz tak i knihkupectví Martinus, které všichni zcela jistě znáte! Tentokrát jsem pro vás vybrala poněkud velmi netradiční knihovnu, nad níž mé srdce téměř hned zaplesalo a křeslo s barvou oku lahodící (tedy alespoň tomu mému!).

Tak jako se říká, že srdcem domova je krb, který už odnepaměti stmeluje, tak srdcem a pulzujícím bodem každé knihomolské duše je knihovna. Knihovna, v níž člověk najde mnohokrát i tisíce pomyslných dvířek patřících tisíci světů, do kterých lze vkročit pouhopouhým otevřením knihy a nalistováním si první stránky. A každý knihomol chce mít právě takové své útočiště. Útočiště, k němuž se bude vždycky rád vracet a které mu nabídne nepřeberné množství příběhů. Útočiště s dokonalou knihovnou. A vybrat dokonalou knihovnu je v dnešní době až nadlidský výkon, neb jejich nabídka téměř nezná konce.

I já svůj koutek na čtení mám, ale volného místa v něm kvapným krokem mizí a v dohledné době přijde čas na rozšiřování. Tak, tak. Zanedlouho přibude nový prostor na knihy a právě tato knihovna z akátového dřeva mě na stránkách Biano neskutečně zaujala. Knihovna, z níž téměř dýchá příroda a která je snad všechno, jen ne všední a stereotypní. Téměř láska na první pohled.

A to samé o lásce mohu říct i o tomto světle levandulovém křesle, které decentně rozbije tmavou barvu knihoven a které interiér zcela jistě jemně rozsvítí. O fialové barvě je všeobecně známo, že má kořeny v mystičnu, je barvou snílků, pomáhá relaxovat a v neposlední řadě je spojována s kouzly a s magií. Ale hlavně - v křesle už vidím samu sebe ponořenou do báječného příběhu, zachumlanou v měkoučké dece (mám mimochodem doma už tři a jsem na ně totálně ujetá. Že nevěříte? Ale jděte!)

Avšak co by to bylo za majestátní knihovny, kdyby v nich bylo pusto a prázdno. Kdyby v nich běhali maratony pavouci a usedal na ně svou muší vahou prach. Sem tam si vlétl a znovu usedl mol či jiný hmyzí škůdce. Smutná a děsivá to myšlenka.

Správné knihovny praskají ve švech. Jsou naducané odshora až dolů a dá se v nich najít téměř cokoliv. Nejen nejnovější tituly, které právě vyšly, ale také kousky, jejichž vydání sahají třeba sto let do minulosti. A co třeba takové kousky, jež v sobě skrývají podpisy svých autorů a ilustrátorů? Jako je třeba Fimfárum podepsané samotným Janem Werichem a Jiřím Trnkou? To jsou pak ty pravé skvosty, které zdobí knihovny. Avšak jsou dvě knihy, které si získaly mé srdce na plné čáře. Jsou jimi Růže pro Algernon a Předčítač, mé dvě srdeční záležitosti. Hrdě si drží svůj prim a jen tak něco je nepřekoná. A obě dvě, vám mí milí čtenáři, ze srdce doporučuji.