Knižní úlovky aneb Knihy, knihy a zase ty knihy

Krásnou sobotu!

Dlouhou dobu jsem nenapsala žádný příspěvek o svých knižních přírůstcích, což je poměrně škoda, protože se mi jich doma pár nastřádalo. Není jich hodně, není jich málo, ale přeci jich pár je. 

Když se nad tím zamyslím, veškeré knihy mám z druhé ruky - a to většinou z antikvariátu, ale vůbec na to nevypadají. Byť nějaká ta odřená hrana desek nechybí, všechny jsou téměř jako nové.

Jako první tu mám Lolitu od ruského autora Vladimira Nabokova. Ano, tuto klasiku jsem, světe div se, žel bohu nečetla, ale KONEČNĚ se mi dostala téměř pod nos a já ji v tom antikvariátu nemohla nechat.

Šokující zpověď čtyřicátníka Humberta o bezmezné erotické posedlosti kouzlem dvanáctileté „nymfičky“ a jejích tragických důsledcích dokáže i bezmála půlstoletí po svém vzniku zasáhnout čtenáře otevřeností…

Druhá kniha je pro změnu od japonského autora, od kterého už pár knížek mám a nedám na něj dopustit. Kdo by neslyšel například o Norském dřevu či o Sputnik, má láska, že? Murakamiho netřeba představovat. Tentokrát jsem si domů přinesla tenoučkou knížečku s názvem Na jih od hranic, na západ od slunce, kterou jsem měla v merku strašně dlouho. Dokonce si myslím, že to měla být první knížka, kterou jsem od něj chtěla číst, ale... osud to chtěl jinak.

Komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání, návratů k téže ženě, dilema muže, který má vše, o čem dřív mohl jen snít, a přesto tápe v domnění, že skutečnost je jiná, než jak se jemu či nám jeví… Milostný trojúhelník, v jehož středu sledujeme nejprve chlapce jménem Hadžime, trpícího tím, že je jedináček, později dospělého muže, který si vzal dívku ze zámožné rodiny a má s ní dvě děti, Hadžimeho, jenž znovu potkává svou lásku z dětství, tajemnou Šimamoto. Potkává i ztrácí, nalézá, aby ztratil. V neskutečné, mystické noci, která děj graduje až k šílenství, možná vytušíme odpověď na otázku, co se událo: s námi či s postavou knihy? Dílo nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti, v němž autor až obsesivně „operuje“ se svými nejvnitřnějšími, palčivými tématy.

Třetí knížka v pořadí s názvem Yorkshirské povídky (a také z antikvariátu) mě vyšla na pět kaček a za tu cenu jsem ji tam nemohla nechat už jen kvůli jejím ilustracím. Autorem knihy je James Alfred Wight, který píše pod pseudonymem James Herriot a byť jsem od autora ještě nic nečetla, na knížku, jakožto odpočinkovou četbu, se převelice těším!

Třetí výběr z nezapomenutelných povídek (Moje nejmilejší psí historky a Moje nejmilejší kočičí historky) slavného spisovatele-zvěrolékaře, obsahuje jeho nejoblíbenější vyprávění o kravách, psech, nádherných koních, kozách i opuštěných beráncích. Vypráví zde o dobách, kdy jej řinčící telefon uprostřed nehostinných nocí povolával k nemocným zvířatům. V takových okamžicích se však odhalují i pravé charaktery venkovských lidí, které Herriot dokáže mistrně přiblížit čtenáři. Text je opět doplněn brilantními ilustracemi Lesley Holmesové, které dokonale vystihují yorkshirskou krajinu a pomáhají čtenáři ještě hlouběji proniknout do atmosféry příběhů.

Má čtvrtá a zároveň poslední kniha taktéž patří Harukimu. Muži, kteří nemají ženy jsem stačila přečíst a byť bych tuto sbírku povídek nezařadilo do svých největších oblíbenců, jsem ráda, že jsem ji přečetla. Pokud patříte mezi autorovy fanoušky, rozhodně se i po této knížce poohlédněte.

Nejnovější Murakamiho kniha vypráví o vztazích, poznamenaných nedorozuměním, nevěrou, či proradností. Sedm povídek sbírky spojuje téma osamění mužů, kteří za různých okolností ztratili ženu, nebo o ni nenávratně přicházejí. Murakami vykreslil trápení hrdinů s jejich osudovými láskami v různém věku a postavení: spisovatel či plastický chirurg, herec nebo vysokoškolák, majitel baru. Všichni se nacházejí v různých životních situacích, ale všichni jsou nějak poznamenaní duchem ztracených žen…

Setkali jste se s některým z mých nových přírůstků? 

Četli jste ho? 

A jaké ohlasy jste na něj slyšeli?