Jako vodík miluje kyslík

21:40

Mám rád své tělo,

když je s tvým tělem

Mám, Gabe.

(229)

Ztracené světlo
Jill Santopolo

Vzpomínáte si na své první lásky? Na takové, na které se v průběhu života nedá zkrátka zapomenout? Takové lásky, které s vámi žijí po celý váš život, přestože se vaše životní cesty už před mnoha lety rozdělily? Vzpomínáte? Anebo patříte do té mnohem menší skupinky lidí, pro něž se stala první velká láska osudovou a jste spolu až do dnes?

Americká spisovatelka Jill Santropolo vpustila do světa román, jenž se dotkne všech lidí, kteří alespoň jednou milovali. A jakože hodně milovali. Tak moc, až to bolí a zároveň naplňuje tolik, že máte pocit, že se vznášíte. Že jste nedotknutelní. Tak jako milovali Lucy a Gabe.

Dva sympatičtí mladí lidé, kteří se setkali v den, jenž nepatří mezi šťastné ba ani obyčejné dny. Lucy a Gabe se střetli v New Yorku 11. září 2001 na semináři o Shakespearovi. V den, kdy celé město svírala neskutečná tragédie. V den, kdy celé to obrovské neštěstí Gabe s Lucy a spolu s ostatními studenty sledovali zpovzdálí. Den, který je všechny změnil. Tragédie, kterou prožili spolu a která je navždy spojila.

Celé roky jsem si to vyčítala. Že jsme se poprvé líbali, zatímco město hořelo, že jsem se i v takové chvíli dokázala uvolnit. Ale nebyli jsme sami, jak jsem později zjistila. Lidi mi šeptem svěřovali, že se ten den milovali. Počali dítě. Zasnoubili se. Řekli vůbec poprvé miluju tě. Na smrti je cosi, co v ostatních probouzí touhu žít. Chtěli jsme ten den žít a já nám to nezazlívám. Už ne. (str. 14)

Už v prologu, ve kterém k vám Lucy prvně promlouvá, se necháte vlákat a navnadit na neobyčejný příběh dvou (ne)obyčejných lidí. A nebudete zklamaní!

Ztracené světlo je román psaný jako zpověď hlavní hrdinky Lucy. Od samotného začátku knihy, od samotného prologu netušíte, co se stalo a proč se Lucy rozhodla svůj a zároveň jejich příběh odvyprávět, a proč ho vypráví právě Gabeovi. Místy narážíte na malé nápovědy či jiné nenápadné narážky, které vás nutí přemýšlet nad různými scénáři. Kapitoly v knize jsou vskutku kratičké, a to, jak moc dobře víme, bývá pro čtenáře mnohdy těžkým oříškem pro odložení knihy.

Charaktery hlavních hrdinů jsou skvěle vykreslené, a přestože se může stát, že s jejich rozhodnutími kolikrát nebudete chtít souhlasit, nebojím se tvrdit, že si je oba zamilujete a propadnete jejich milostnému příběhu minimálně tolik, kolik jsem mu propadla já. A věřte, já jsem se v něm naprosto utopila!

Nesmím také opomenout, že bych se nebála skutečnosti, že se tento román řadí do kategorie love story, kde kolikrát bývá jedno klišé za druhým. To se tady neděje snad ani jedinkrát. Příběh je až nebezpečně reálný, čímž se v něm najde nejeden čtenář.

Později toho večera jsi začal slepovat kaleidoskop dohromady. V tu chvíli ses zdál šťastný, tak spokojený, že jsem odložila notebook a tiše vzala do ruky tvůj foťák. Je to jediná tvoje fotka, kterou jsem kdy pořídila. Ráda bych věděla, jestli ji ještě máš. (str. 38)

Jill Santopolo ve Ztraceném světle volí slova přesně tak, aby vás zasáhla. Žádné není navíc, žádné nechybí. Autorka svým hořkosladkým příběhem v žádném případě netlačí na pilu, a přesto vás s lehkostí rozřízne. Ztracené světlo si zkrátka musíte přečíst, jinak o hodně přicházíte. Závěrem se hodí dvě otázky:

Má být člověk milován pro to, jaký je?

Anebo navzdory tomu, jaký je?

Přečtěte si Ztracené světlo.