Irský autor Eoin Dempsey není v českých knižních vodách žádným nováčkem. Minulý rok u nás vyšel jeho román Růže bílá, černý les zasvěcený hrůzám způsobených druhou světovou válkou. Román s tak trochu jiným úhlem pohledu, než kterých se v podobných knihách obvykle dočetete. Narovinu. Jeho Růži bílou, černý les vám všema deseti vřele doporučuju. ♥ 

Autorovou první knihou však nebyla zmiňovaná Růže, nýbrž Najdi Rebbecu, která se věnuje obdobnému tématu druhé světové války a která přednedávnem vyšla díky Knižnímu klubu.

Prostřednictvím německého mladíka Christophera se časem ocitneme ve spletitých lžích, v situaci, kdy si vytváří vlastní identitu, s níž sebemenší podřeknutí znamená jistou smrt. A Christopher má jediný cíl. Najít Rebbecu. Židovku, kterou němeční vojáci spolu s ostatními židy odvedli z ostrova Jesrey do táborů smrti. Díky Christopherovi pak v románu sledujeme fungování koncentračního tábora - ale nikoliv z pohledu vězňů, nýbrž z pohledu samotného německého vojáka.

I po druhé autorově knize se mi potvrdilo, že mě jeho knihy, jeho romány, baví. Jsou v mnoha ohledech jiné než to obrovské množství dalších románu z druhé světové války, které se na nás v posledních několika letech valí za všech stran. 

Najdi Rebeccu není příběhem, ve kterém budete do sebemenších detailů číst o neskutečných hrůzách. Za mě je to i mimo historického tématu a milostné linky, na které je ve své podstatě vystavěný celý román, také román psychologický, kde otázkou zůstává.... Dokáže si člověk zachovat své já v koncentračních táborech i v situacích, kdy je činným aktérem holokaustu? 

***

Uff. #Platforma byla a je vážně DÍLO.  

Opět jsem si ověřila, že mi Odeonky téměř v 99,9 % případů předají nové informace, otevřou mi jakási dvířka do různých společenských zákoutí k různým, bytostně odlišným lidem napříč celým světem. 

S Platformou jsem nejen nakoukla, nýbrž jsem byla vhozena do tématu sexuální turistiky, které mi do nedávna bylo na míle vzdáleným. 

Zaprvé jsem nepřemýšlela na tím, že by něco podobného mohlo existovat (ach, já hloupá) a za další jsem se do přečtení Platformy s podobným tématem ještě nesetkala. 

Dle mého však hlavní téma Platformy tvoří jakousi bublinu, ve které se potkáváme s hlavními protagonisty románu, kteří oproti velmi extravagantnímu a otevřenému tématu hledají a snaží se začít žít skutečný život. Svůj život. Probojovat se ze šedi, z nudy, z opakujících se předvídatelných dnů, z neutuchajícího nudného maratonu beze špetky koření. Vlastně čteme milostnou love story mnohým z nás svou povahou na míle blízkou i vzdálenou současně. 

Platformu napsal autor natolik otevřeně, provokativně, nakolik je to snad možné. Ruku v ruce jdou se sexuální turistikou (aneb kdo kam kdy a proč cestuje) i erotické scény, kterých je v knize vskutku velké množství, avšak ne, nejsou vulgární. 

Navzdory explicitně psaným erotickým scénám, skvěle a čtivě napsanému příběhu a tématu jako takovém na vás během čtení a pokračujícímu příběhu hlavních hrdinů čím dál tím víc doléhá jakési očekávání. Jak kniha skončí? Víme, že nejde jen o cestování, sexuální potěšení a TO koření života, kolem kterých se kniha točí. Cítíte TO napětí, elektřinu ve vzduchu... Až se blesku konečně dočkáte a myšlenky vám znovu explodují. Mé první setkání s Michelem Houellebecqem, vykročení do nových vod a zároveň také #doporučení ♥ 

Znáte Platformu? Co říkáte Odeonkám?

***

Představte si malé městečko. 

Z okna domova kolikrát slyšíte vlnobití. No, a co by to bylo za malé městečko, kdyby se jeho obyvatelé neznali, že. Tak si tedy také představte, že jeho místní znáte. Alespoň… Minimálně od vidění. Znáte támhle paní prodavačku z jakéhosi magického obchůdku, také samozřejmě znáte své sousedy, ale i své kamarády, kteří mnohdy vypustí z pusy pěknou hloupost. Anebo ne? 

Představte si, že žijete v rádoby idylickém, menším městečku, kde naoko zná každý každého. A zkuste si představit, co se stane, když vám kdokoliv z vašeho okolí řekne tajemství. 🤥🤔 Nebo někoho pomluví. 

Anebo vám poví svou domněnku. 

Či jakousi zvěst. 

A Fáma je na světě. 

Ve městě s vámi totiž údajně žije žena, která během svého dětství zabila jiné dítě. 

Zpočátku se mi Fáma, jevila spíše jako psychologický román, kdy prostřednictvím hlavní hrdinky vlastně nevíte, komu můžete věřit. Nevíte, kdo je kdo a s kým máte tu čest. Je sousedka skutečně milou sousedkou? Druhá polovina románu je pak skutečným thrillerem, ve kterém už jede všechno ráz na ráz a v závěru vám možná naskočí i husí kůže. 

Mimo veškerou podezíravost se v knize postupně odkrývá téma lidí žijících pod skrytou identitou. Nehledě na samotné téma dětské vraždy a psychologie lidí kolem ní. Zajímavá kombinace, u které jsem se vůbec nenudila. 

Nebude asi překvapením, že byť jsem tvor nadmíru podezíravý, uhodnout dotyčnou osobu jsem rozhodně nezvládla. Nicméně - bavila jsem se až do samotného konce. A když říkám do samotného konce - poslední věta v knize byla šokujícím zakončením. 

***

Poslední dobou jsem opomíjela knížky pro ty nejmenší, ke kterým se sama moc ráda vracím. Především díky kouzelným ilustracím, které mě na dětských knížkách upoutají jako první. 

Dneska vám chci ukázat nemalou ilustrovanou krasotinku.

Myšku a sedm postýlek.

Zcela bezostyšně prohlašuju, že jsem se nechala zmámit nádhernými ilustracemi v modrozelených tónech a duchem lesa, který celou knížkou prostupuje. ♥ 

Příběh o obyčejné malé myšce, která noc co noc hledá útočiště u někoho z lesních přátel. Co vám budu povídat, příběh s ponaučením, to ano, ale ty ilustrace! Myslím, že jsem si našla dalšího oblíbeného ilustrátora. Marco Somá. No, za mě velké doporučení, né, že né. Převážně dětem... ale také těm, kteří si našli zalíbení v ilustracích jako já. #myskaasedmpostylek #tipnaknihu

Tak, a to bychom měli dnešních pár tipů, 

které má na svědomí Knižní Klub!