Tipy na knihy aneb Schovej mě v dešti a Pravda, nebo lež

Dva tipy na knihy. Každý jiný. Jdeme na ně!

Britská spisovatelka Jojo Moyesová je se svými knihami u nás už takovou stálicí, jako je třeba Dick Francis. Minimálně pro mnohé z nás. Přeci jen její romány můžeme v českém překladu číst krásných a dlouhých sedm let. Za tu dobu si také získala spoustu čtenářů po celém světě. Nu, kdo by také neznal její bestseller Než jsem tě poznala, že?

Nedávno jsme se dočkali dalšího překladu autorčina románu, který, možná budete překvapeni, vznikl o mnoho let dříve než zmiňovaný román Než jsem tě poznala. 

Jak můžeme být z jejích předešlých románů zvyklí, Schovej mě v dešti sleduje příběh několika generací a vlastně v tomto případě i několika kontinentů. Hlavní slovo tu mají tři ženy jednoho rodu – babička, dcera a vnučka, jejichž příběhy se víceméně navzájem proplétají.

Možná vás, podobně jako mě zaujme skutečnost, že příběh začíná korunovací Alžběty II. či exotika v podobě Hongkongu padesátých let. A pokud je to pro vás až moc exotická destinace, možná vás navnadí další dějová linka z Irska. Tam si na své přijdou nejen milovníci přírody, respektive venkovského života, ale také milovníci koní (ach ano, už v tomto románu nechává autorka do svých příběhů promluvit svou lásku ke koním).

Jojo je paní autorka skrze budování vztahů a v tomto románu to není jinak. Pokud jste navnazeni na romantickou nálož á la Poslední dopis... nebo několikrát zmiňované Než jsem tě poznala, mohli byste být krapet zklamaní. Velký prostor v románu totiž má střet generací, vztah matky a dcery v jakékoliv době a potřeba porozumět a zároveň být chápán.

Nebudu vám lhát, pro Jojo mám slabost, a přestože Schovej mě v dešti nedosahuje takových výšin jako výš zmiňované romány (mé srdcovky), čtení jsem si moc užila. Možná by dynamice prospěly krapet kratší kapitoly, ale bavilo mě se přenést na večírek do padesátých let v Honkongu, bavilo mě číst, jak je občas těžké porozumět těm nejbližším, které máme, a zároveň se od nich dočkat pochopení. Za mě doporučení 

***

Taky se vám už stalo, že jste první větu v nějaké knize museli čist hned několikrát? 

Asi nějak takhle jsem totiž sama začala s Verity aneb českou novinkou od Colleen Hoover Pravda, nebo Lež. Řekla bych - pomineme-li obálku - no, ale nebyl by to hřích? Je prostě božská. #NesuďKnihuPodleObalu V novince si autorka rozšiřuje své čtenářské publikum o milovníky psychotrillerů. Nu, kdo by čekal, že si od svých famózních románů odskočí do škatulky thrillerů, že? 

Ale co si budem, hned z kraje na vás vybalím, že Pravda, nebo lež je stejná pecka, jako autorčiny předešlé romány. Představte si, že jste spisovatelem, kterému se naskytne možnost se vyšvihnout. Můžete totiž dopsat knižní sérii, která je mezi čtenáři nebezpečně oblíbená. Její dokončení vás vystřelí do takových výšin, že se vám hlava sakraže zatočí. Abychom si to ale ujasnili. 

Původní autorka několika prvních knih měla nehodu, a proto se hledá nový autor, který její sérii dokončí. Dobrá zpráva je, že sama autorka si stačila před samotnou nehodou sepsat pár poznámek k dalším dílům, takže budete mít práci dost usnadněnou. Kývli byste na takovou nabídku? Hlavní hrdinka Lowen kývla. A ocitla se v hlavě Verity. 

Jak jsem naťukla hned nahoře v úvodu, doslova a do písmene mě Pravda, nebo lež chytla od první věty. . Možná to bude tím, že thriller není můj obvyklý šálek kávy. Ale jak já se během čtení kolikrát bála! Napětí houstne s každou další stránkou. To vám garantuju. Nad zvráceným chováním jedné z hlavních postav mi mnohdy zůstával rozum stát. Několikrát jsem s nechutenstvím knížku odkládala, abych se k ní zase navrátila - #ProstěAbsťák A že jsem se kolikrát za sebe otáčela, jestli se na mě "někdo" nedívá, je mi až trapné vám přiznat. Bylo to zvrácené. Hluboko za hranou. Ale TAK čtivé. Napínavé. Věrohodné. Zkrátka skvělé. Za mě velké d o p o r u č e n í.

Tak, a to bychom měli dnešních pár tipů, 

na kterých má ohromnou zásluhu Knižní klub!